Honza Marcinek
Tato kniha není pro někoho, kdo už se zajímá o umělou inteligenci delší dobu. Je to spíš pro lidi, kteří zrovna narazili na současný trend AI a chtějí se dozvědět více o tom, kdy se pravděpodobně dočkáme superinteligence, jak to bude s prací v budoucnosti a co hrozí lidstvu, když si nebudeme při vývoji AI dávat pozor.
Zajímavé je, že se zvýší hodnota lidské práce v oblasti umění, protože se stane vzácnějším zbožím a boháči budou chtít (vlastně celou dobu chtějí) vlastnit něco, co ostatní mít nemohou a nedokáže strojově nedokáže vyrobit žádný stroj.
Peter Zumthor nezklamal ani se svojí druhou knihou, která se mi konečně dostala do ruky. Jeho vnímání světa je úžasné a člověk touží poslouchat/číst jeho přednášky neustále dokola, protože pokaždé v nich najde něco nového. Přednáška “Architekturu učit, architektuře se učit” je pro mě ta nejlepší, kterou jsem zde četl, protože se dá aplikovat téměř na každý umělecký obor a každý student pochopí, co opravdu obnáší se učit takový obor a co všechno tomu musí obětovat.
“Všichni jsme se s architekturou setkali ještě dřív, než jsme vůbec slovo architektura znali. Kořeny našeho vnímání architektury leží v našich raných zkušenostech s architekturou: náš pokoj, náš dům, naše ulice, naše vesnice, naše město, naše krajina - to všechno jsme poznali brzy, nevědomky, a později jsme to srovnávali s krajinou, městy a domy, které k těm prvním během času přibývaly. Kořeny našeho chápání architektury leží v našem dětství, v našem mládí; jsou zakořeněné v našem životě.”
Ač v té době přelomové, nyní už se na práci s hercem hledí jinak. V podstatě je zde zachyceno to, jak se divadelní herci museli přizpůsobit hraní ve filmu, protože v divadle hráli celým tělem. Ve filmu se hraje zejména pomocí malých gest, které jsou v detailu zachyceny kamerou. Při čtení jsem si vybavil film Artist. Současnému čtenáři to asi už nic nedá, já jsem na tuto knihu narazil díky tomu, že v jednom rozhovorů Stanley Kubrick mluvil o Pudovkinově knize Film Technique and Film Acting, ale našel jsem jen toto.
Pěkný mix osobních zkušeností a studií, které dohromady dávají tipy, jak být více produktivní. Za velmi přínosné beru informace, jak zůstat stále motivovaný, i když se vám moc nedaří. A pro mnoho lídrů a šéfů reklamních agentur by mohl být “Projektu Aristotelés od Google zdrojem inspirace, jak sestavit kreativní tým (u nejvýkonnějších týmů nezáleží na jejich složení, ale typu interakcí, které v nich nastávají). Prostě klasická průměrná motivační knížka, ve které jsou informace, jenž se válí všude po internetu.
Stejně jako mám rád Hitchcock/Truffaut rozhovory kvůli své autenticitě, tak jsem si oblíbil i tuto knihu. O Kubrickovi toho bylo napsáno nespočet, ale nic mi nedalo víc informací o jeho myšlení jako je tato kniha. Jeho perfekcionismus v rámci tvorby jeho filmů se odráží právě v dlouhodobé přípravě na každý film a jeho znalosti o tématu byly dechberoucí. Tato kniha vám ukáže jiný pohled na tohoto úžasného režiséra, protože se vám v podstatě dostane vše “z první ruky”.
Parádní nahlédnutí do lidského chování, které jde snadno ovlivnit. Reklama je postavená na manipulaci lidského vnímání, a i když lidé říkají, že na ně reklama nemá vliv, tak tím jen potvrzují účinnost psychologických nástrojů. Jeden z nejúčinnějších nástrojů markeťáků je ten, že v reklamě (fiktivně) ukazují rozhovory s “obyčejnými” lidmi z ulice. Diváci se s nimi ztotožní, protože je považují za sobě rovné a tím pádem zkusí produkt, o kterém lidé v rozhovoru mluví. Dalším zajímavým ovlivňovacím nástrojem je “vzácnost”. Studie prokázaly, že pokud je něco v limitované edici nebo je poslední šance na pořízení, tak lidé to kupují třikrát více. A takových příkladů v této knize najdete více. I když v současné době přicházejí nové nástroje pro markeťáky, psychologie bude fungovat stále stejně. Proto povinná četba pro všechny v reklamě.
Tenká knížka, která by měla pomoci introvertům nahlédnout do světa myšlení extrovertů. Možná si díky ní uvědomí, jak moc těžší to mají co se týče kariérního růstu (když extrovert a introvert odvádějí práci stejně dobře, ale extrovert dává najevo své úspěchy, tak je větší pravděpodobnost, že extrovert bude povýšen, protože je stále na očích šéfa).
Myslím si, že knihu by si měli přečíst i šéfové firem, protože si díky ní mohou uvědomit, jaké skryté talenty mají ve své firmě. A že introverti nejsou pomalí ve své práci, jen prostě potřebují maximální soustředění se na danou práci. Což jim moc v rušných open-space nenabízí. Proto jsou introverti často v práci brzo ráno a odcházejí pozdě večer, prostě chtějí mít na svou práci klid.
Introvert se leaderem může stát, cestu ale bude mít těžší, ale na druhou stranu může mít jiné přednosti.
Další kniha, která mi říká, že bych se měl opět vrátit k běhání. V současné době všichni provádí málo pohybu a jediná velká aktivita je pohyb prstů na klávesnici (tento komentář je tomu důkazem). Za velmi zajímavý poznatek beru to, že mozek je propojen s celým tělem a cvičením posilujeme i jej (pokaždé, když se něco naučíme, tak dochází k silnějšímu propojení mezi jednotlivými buňkami v mozku - díky tomu si dokážeme pamatovat některé věci více než jiné).
To, co mě na knížce moc nebavilo, a proč tomu dávám menší hodnocení, je část věnovaná ADHD a depresi (i když věřím, že jiné to zas bude zajímat víc).
Tento rok jsem měl příležitost číst dvě biografie. Jedna vypráví život Elona Muska a druhá (tato) zachycuje život Alexandra von Humboldta. Obě jsou vynikající. Oba hrdinové mají pár společných věcí (snahu chránit přírodu), ale v tuto chvíli Alexander von Humboldt v mnohém předčí Muska (ten však má ještě hodně před sebou). Vůbec se nedivím, že Alexander inspiroval šlechtice, prezidenty, vědce i básníky, že na něj žárlil i samotný Napoleon, že inspiroval Darwina k plavbě na Beagle, a že Jules Verne vlastnil mnoho jeho knih. I mě samotného v mnohém inspiroval a toužím si přečíst některé z jeho děl. Pro mě je překvapením, že se o takové světové osobnosti dovídám až z této knihy. Rozhodně je to kniha, která patří do seznamu “must read”, protože si člověk uvědomí, jak mu příroda mizí před očima a neváží si toho, co nám dala.
Nejlepší kniha o tom, jak vyprávět příběhy. Na filmové škole jsme museli číst spoustu knih a z každé jsem si odnesl část. V této knize je úplně všechno a navíc je to psáno čtivě i pro lidi, kteří třeba neviděli filmy, o kterých se tam píše (pro jistotu je jejich popis v příloze).
V knize je zmíněna jedna důležitá věta: “Bad writing explains; good writing shows.” A přesně o tom je tato kniha, ukáže vám, jak psát dobré příběhy.
Rem Koolhaas patří mezi nejuznávanější architekty a je považován za současného Picassa architektury. Ale svou kariéru začal jako teoretik, kdy napsal tuto knihu, která je dodnes jednou ze základních příruček oboru. Je v ní krásné vyznání z obdivu k nekontrolovanému rozrůstání Manhattanu. A to přitom nesnáší mrakodrapy. Každopádně disharmonie protichůdných elementů se stala později jedním z poznávacích znamení jeho staveb. Já město New York miluji a díky této knize jsem mohl město poznat mnohem důkladněji. Hned bych ho chtěl znovu navštívit a projít si všechna místa, o kterých Rem píše ve svém manifestu.
Na začátku jsem byl nadšený, že jsem narazil na pěkný cestopis, ale časem se kvalita příběhů snižovala a vlastně opakovala (šel jsem, narazil jsem na skvělé lidi, pohostili mě, přespal jsem...). Autor však prošel školou budování příběhů a krásně se snaží dávat na tyto nedostatky záplaty. Nicméně přesto jsem po přečtení trošku zklamaný a až zpětně chápu ta vysoká hodnocení knihy. Jde zejména o přátele nebo lidi, kteří hodnotí spíš dojmy z přednášky.
Když se smějete se slzami v očích, tak víte s jistotou, že v ruce držíte knihu s krásným příběhem. New York ve 20. letech minulého století nebyl dokonalým městem, jak jsem se už mohl přesvědčit v knize Spáči. Ale naštěstí Luca Di Fulvio vložil do tohoto drsného města milostných příběh, který vás chytne za srdce a kniha se tak pro mě stala srdeční záležitostí, ke které se rád budu vracet.
To, co jsem prožíval kdysi u knihy Zlodějka knih od Zusaka, jsem opět cítil při čtení této knihy. Dojemný a napínavý příběh z druhé světové války, který vás vtáhne a nepustí. Postavy jsou úžasné, a když se ocitnou v nesnázích, toužíte být u nich a pomoc jim. Tenhle styl psaní je mou srdeční záležitostí a doufám, že v brzké době budu mít příležitost si přečíst Anthonyho další díla.
Dal jsem na recenzi, protoze jsem byl zvedavej, jak vypada pribeh se 100% hodnocenim. A je to pecka! Po knize ‘Ja, poutnik' jsem objevil dalsi uzasne dilo. Tento rok mam na to stesti. Kniha mapuje cely zivot jednoho muze a od zacatku do konce jsem se nenudil. V nekterych okamzicich mi ho bylo lito, v jinych jsem se s nim smal. Je to jedna z tech knih, ktere nikdy nezestarnou.
Kdybych mohl dát větší hodnocení, tak ho tam vrazím. Naposledy jsem četl takhle skvělou detektivku před několika lety, když se mi do rukou dostal Stieg Larsson. Je vidět, že Terry nasbíral ve filmovém průmyslu spoustu zkušeností, jak vybudovat skvělý příběh. Napětí v závěru knihy by se dalo krájet. Tímto se tahle kniha dostává do mého žebříčku TOP knih, které jsem kdy četl. A navíc je to autorova první kniha!
