Pavel Buřita
Achilles mi po celou dobu přišel dost nesympatický, v závěru obzvlášť. Mimo to se však jednalo o dost příjemné čtení.
Velmi čtivé. Linka zaměřená na J. R. Isidora mě extra nezaujala (možná když se ke knize vrátím s časem nebo dám přednost originálu před českým překladem, v němž mohl jeho potenciál zaniknout, kdo ví). I závěr knihy poměrně vyšuměl. Nedostatky však byly plně kompenzovány filozofujícím lovcem androidů se slabostí pro androidky.
Pěkný závěr fascinující trilogie. První polovina pěkně epická, druhá lehce (těžce) filozofující. Na to jsem byl ale již připraven z Povětroně. Pěkný a zároveň úplně hrozivý příběh, v momentech, kdy byly odkrývány některé osoby vypravěčova životě mě mrazilo. Rovněž oceňuji doslov, v němž se vracíme k předchozím knihám.
Netradičně popsaný příběh člověka, který byl na svou dobu až moc retro. Čapek mistrně mění styly, jakými v jednotlivých třech knihách posouvá příběh kupředu. První kniha s minimem přímé řeči, naopak s velmi hustými proudy myšlenek, druhá kniha se pak právě vyznačuje zejména dialogy vyšetřovatelů, kniha třetí jako zápis o soudním řízení, v němž čtenář s obtížemi rozlišuje mezi replikou a “skutečným” pásmem vypravěče.
Puškinova Oněgina jsem si užil. Sem tam se mi stalo, že jsem se ve verších ztratil, většinou jsem však po chvíli narazil na záchytný bod.
Četba ve zkouškovém je pro mne vždy náročná, obzvlášť když se pak jedná o nelehké čtení. Bylo to brutální, syrové, autentické. Nechci to nikdy zažít, i četba je až moc.
Povětroňovi jsem moc neporozuměl. Asi do této knihy budu muset ještě dorůst, abych zvládl i podstatně filozofičtější výpovědi od milostrdné sestry a jasnovidce.
Hrome, silná alegorie. V rámci možností jsem si ji užil. Na druhou stranu dost nepříjemné...
Když to srovnám s prvním dílem, tak vidím velké zlepšení. Příběh sice znám, nicméně už to není taková kultovka jako jednička, takže jsem mnohdy překvapen některými situacemi (třeba hulákem, který je prostě skvělý). Dobby je roztomilý, Zlatoslav mi jde na nervy, Ginny vlastně taková nijaká, nevýrazná zatím. Osobně mám problém asi jedině s tím, že chování hlavní trojice mi někdy přijde celkem umělé (některé repliky na mě působí jako kdyby to říkali čtyřicátnící na rozdíl od dvanáctiletých děcek).
První Harry Potter mi přišel nikterak špatný. Krátce se setkáváme s Ginny, která je ze slavného Potterovic chlapce úplně paf, první polovinu nadáváme na Hermionu, která dodržuje školní řád...
Čtvrtý Potter dle mého nedosahuje kvalit trojky, nicméně i tak je to velmi solidní nástupce. Brumbál konečně působí seriózně, u scény se spojením hůlek na hřbitově jsem uronil slzu.
No, nevím. Je možné, že kvůli zkouškovém, v němž jsem se do čtení knihy pustil, jsem neměl tu správnou náladu si příběh náležitě užít. Mezi čtením jsem měl taky relativně velké přestávky, během nichž jsem třeba něco pozapomněl, něco se třeba ztratilo v překladu. Kdo ví.
Opět velmi silný zážitek. Ať už varování Moudrého klobouku při hostině na počátku školního roku, představení Střelenky Láskorádové, interakce mezi Harrym a Cho, BA... Oproti předchozím dílům jsem zde měl navíc možnost ztotožnit se s postavou Brumbála.
Šestý díl jsem si užil. Bylo fajn podívat se na Tomovu minulost, budování vztahu mezi Harrym a Brumbálem. Snape mi není nijak extra sympatický (ale to asi už od třetího dílu). A vztahy jsou mega podivný, při jejich čtení si přijdu opravdu zvláštně.
Harry tak nějak dospěl, a vlastně se extrémně mentálně posunul a to tak, že jsem mu to nějak nevěřil. Ale návraty na stará známá místa, Krátura a Dobby...